autor  Botho Strauss | překlad Szilárd Borbély scéna Nikola Tempír | kostýmy Barbara Wojtkowiak light design Martin Špetlík | dramaturgie Korpič Gertrud |choreografie Halka Třešňáková



hrají: Terhés Sándor, Tóth Orsi, Gubík Ági, Nagy Zsolt, Katona Laszló Tóth János Gergely, Orbók Áron, Kokics Péter, Tóth Máté, Vajda Isabela, Egyet Brigitt, Gombai András, Madach Zsuza,Lajkó Bence a Eisler Zsolt

Slavná krvavá hra o pomstě ve svérázném, groteskním přepisu neméně slavného německého autora. Co se stane, když znásilněná dívka bez rukou a jazyka začne pociťovat touhu po sexu? A ten, který jí znásilnil, nesnesitelné výčitky svědomí? "Zhanobení" je komedií o silné vůli žít a tragédií o příliš ambiciózních rodičích a příliš nevinných dětech.

 

Premiéra: 23. června  2011, Zsámbéki Színházi Bázis, Maďarsko

ZHANOBENÍ

1/5

„Nejsem velkým příznivcem interaktivního divadla; nemám ráda ani to, když my diváci jsme lid, či občan. Když jenom pouhým díváním se musíme odpovědět-­‐reagovat na iniciativu herců. Vzhledem k tomuhle faktu jsem ale celkem poslušně pochodovala v proměnlivém terénu zsambécké raketové základny do všech vynalézavě vytvořených-­‐nalezených dějišt Zhanobení. Podvolila jsme se němému, ale o to jasnějšímu „prstma luskacímu” zahánění – a zpětně na to vupomínajíc, necítila jsem se tam moc dobře. (...) Představení, které se právě chystá na turné je nejenom deskripcí současného násilí, a na diváka působí nejen svým nepolevujícím znovu a znovuzrozením, ale také nás pohltí fokusem na podstatu nidky nekončících, sobeckých a běsnících politických hrátek, které se odehrávají přímo nad našimi hlavami. A ačkoli my, diváci, coby bohem daný lid jsme v tomhle případě zůstali naživu, nemějme ani nejmenší pochybnosti o tom, že to všechno jde na naše triko.”  více zde​​

Judit Csáki, Magyar Narancs, 7. června 2011



”Můžeme se smát při předehře, i když ne mnoho, protože ani se nestáčíme rozkoukat a už nás jakýsi „makléři” vedou do křoví. Na cestě potkáváme Tita Andronika (Sándor Terhes) a po jeho boku Laviniei Titovu dcera (Orsi Tóth) v kožených kabátech a slunečných brýlích. Dále nás pohánějí agenti po klikaté pěšině, pomalu se stmívá, někde bokem televize popularizuje byznis s pozemky, poté vidíme nohu mrtvého člověka trčící z díry, v rukou našich průvodčích se zjeví řetězy, jsou čím dál tím divnější aa jakmile vyjdeme na paseku, řvou po nás a poroučí nám. Cítíme úzkost, která v nás budí divácký (společenský) zážitek: my nejenom chápeme, ale i cítíme tu zuboženost a bezbrannost, která charakterizuje oběti hry a to je to zapamatovatelné a po koncepční stránce je tohle nejmarkantnějším bodem režisérského počinu Lucie Málkové. Popravdě, není to nevinná hra. Dívka stojící vedle mně přiznala, že jí doslova šokovala scéna v tunelu (během které vytáhnou z diváků syna gótské královny Tamorya zastřelí jej jako psa). Přítel dívky připustil, že teď už má alespoň nějakou mlžnou představu o tom, že „jaký asi mohl být holokaust”. více zde

Miklón Nagy Gergely, revizoronline.com, 29. června 2011



DALŠÍ RECENZE

szinhaz.net

7ora7.hu

​nepszava.hu



ROZHOVORY

s Lucií Málkovou

s Gubík Ági